Pondělí 25. února 2002 - 16:30 SEČ

Tajemství dlouhověkosti Číňanů

Klíčem může být klidný způsob života

Připravil Rupert Wingfield-Hayes
Zpracoval Jan Čáp

Jaké je tajemství dlouhověkosti? Tuhle otázku si lidé kladou snad odpradávna. Zdá se, že odpověď na ni by mohla ležet v horách autonomní oblasti Kuang-si v jihozápadní Číně. Tady je totiž v několika údolích zcela běžné, když na polích pracují století - a místní obyvatelé se bez obtíží dožívají i sto desíti let. Takže jaký je jejich recept? Je to zdejším klimatem, stravou nebo životním stylem zdejších venkovanů?

Údolí Lon lao Dun připomíná klasickou čínskou kresbu na pergamenu. Průzračný potok tančí pod starodávným kamenným mostem, v dáli se u vápencových skal krčí malá vesnička a za ní se vrcholky hor na horizontu halí do mlhavého oparu.

Rakev jako lavice

Tato idylická krajina mnohým připomíná ráj a možná jím i je, když se lidé v údolí Lao Dan lidé dožívají tolika let. Tak například drobounká, ani ne stočtyřicet centimetrů vysoká Chuan Cajsun. Je jí sto let, ale když mě vítá ve své chatrné dřevěné chaloupce, hihňá se tahle čiperná stařenka jako malá holčička.

	Podle místního obyčeje si tu prý vlastní rakev kolem šedesátky vytesává každý.

K jejímu domku na skalnaté terase šplhají dřevěné schody, což pro stoletou osobu přístup domů jistě neusnadňuje, ale tahle dáma jen tak vyhopsá nahoru a zmizí za dřevěnými dveřmi. Doma mě vyzve, abych se posadil na dřevěnou truhlu a v očích ji přitom čtverácky zajiskří.

"To je moje rakev," uchichtne se a já se zas pomalu zvedám. "Ne, jen seďte," trvá na svém babička, "my tady sedáváme vždycky." Začnu si představovat, jak Chuan Cajsun v noci do truhlice uléhá jako nějaká upírka.

Podle místního obyčeje si tu prý vlastní rakev kolem šedesátky vytesává každý. Truhla paní Chuan už je přes čtyřicet a vypadá trochu omšele. "Asi si budu muset udělat novou," uvažuje její majitelka," někdy si lidé chystají dvě nebo i tři rakve, než je skutečně využijí."

Rád bych se jí ještě zeptal na ta tajemství dlouhověkosti, co třeba jí a co vlastně pije. Ale na to nám podle mého překladatele, který je i místním radním, už nezbývá čas.

Zastav krajinu a buď proklet

Vleče mne k domu Wan Ma Fengcaji, který stojí ještě výš, nad kaskádou rýžových polí. K jejímu obydlí ani žádná cesta nevede, kličkujeme jen po úzkých mezích mezi jednotlivými políčky. Našlapuji opatrně, abych do mazlavé vody nezahučel.

Ve městech se udržuje kondice cvičením

Paní Wan moji návštěva rozhodně moc nepotěšila. Opírá se na židli a s ponurým výrazem ve tváři působí unaveně. V jejích sto osmi letech se není čemu divit. Je z celé vesnice nejstarší a také trochu nahluchlá. Můj tlumočník jí řve do ucha z bezprostřední blízkosti. "Moc ráda vás poznává," překládá mi, ale její tvář říká něco jiného. Pak na ní štěkne další otázku. "Ráda by vám poděkovala, že jste vážil tak dlouhou cestu a ráda by poděkovala Komunistické straně Číny, že se o ní tak dobře stará." Najednou je mi téhle staré dámy líto: Nutí ji tady sedět a sypat z rukávu prázdné slogany na vykuleného cizince.

Raději se dávám rychle na ústup. Jak se vracíme podél břehu potoka, tlumočník mě informuje o plánech místního výboru. "Klíčem je turistický ruch," ujišťuje mně. "Kopcem povede silnice a plánujeme tu postavit nové hotely," pokračuje. Představím si, jak z autobusů vystupuje příval turistů ověšených videokamerami, stařenky, které se kvůli záběru napřímí na židli, a v zádech mě zamrazí. Jako by snad mantra novodobé Číny zněla: "Zastav krajinu a buď proklet" - na mnoha místech už jsem viděl, jak kouzlo a krásu čínské krajiny vytlačuje nová zástavba.

Tvrdá práce a jednoduchý život

Za chvíli už ale stojíme před rolníkem Chuangem Bosinem. Je mu 102 a odmítá se posadit. Za sebou má blednoucí plakát vlídného předsedy Maa. "Jaké je tajemství vysokého věku?" ptám se. "Tvrdá práce a jednoduchý život," odpoví mi pohotově.

Třicet procent čínského obyvatelstva bude v roce 2005 starších 60-ti let

Některé teorie místní dlouhověkost vysvětlují chladným horským vzduchem, čistou vodou, rýžovým vínem nebo i zvláštním druhem indického konopí, které místní obyvatelé rádi žvýkají, ale podle mého je pravdě nejblíž právě Chuang Bosin. Tady v závětří vnějšího světa je život sice drsný, ale prostý.

Každý z vesničanů musí pracovat na poli. Jejich strava je jednoduchá, sestává převážně z obilovin a zeleniny. Maso je pro ně přepych. Ale nejdůležitější je možná zdejší klid - ani v dnešní době sem totiž venkovní svět jaksi nedosáhne a po jeho vymoženostech tu místní obyvatelé ani moc netouží. Jak dlouho to asi vydrží, až sem s novou silnicí dorazí turisté?